S02E15 - Makak roku 2025 - Džungle zná jen vítěze

Je to tady! Poslední souboj druhého kola, ze kterého postoupí pouze dva vyvolení! Kdopak to bude?

Jana Maláčová - Polednice

Jana Maláčová je česká politička, ekonomka, bývalá ministryně za ČSSD a bývalá předsedkyně SOCDEM. Je známá krédem “Je jedno, jakou dělám práci. Hlavně ať u toho koryta nemusím pracovat”. Pro politickou moc a penízky se totiž ve volbách spojila s komunistickou stranou Stačilo!. Při svém patolízalství schvalovala vystoupení z NATO a EU. V současnosti sedí v houpacím křesle, mluví z cesty a češe panenku.

Na stranu druhou – ne každému se podaří za život dvakrát zcela pohřbít politickou stranu se stoletou historií, že ano?

Jana Maláčová je v české politice fenomén, který by si zasloužil vlastní varování na vstupu: „Pozor, vstupem riskujete prudký pokles preferencí.“ Technicky vzato se jí podařilo něco, co se jiným nepovedlo ani s pomocí vnějších vlivů, vnitřních rozkolů a dlouhodobého sebezapření. Sociální demokracii nejenže dovedla k politickému pohřbu, ale následně ji z hrobu slavnostně vyhrabala, oprášila, krátce předvedla na světle reflektorů a pak ji znovu s chutí zahrabala. Tentokrát hlouběji a s příměsí koření komunismu. Pokud se nějaká strana či uskupení rozvrací zevnitř, TOHLE JE ONO. Tohle je know-how, o kterém si Konečná nebo Dostál v Europarlamentu mohou jen nechat zdát, a dále svým kret... ovcím říkat, že pobírají plat europoslance, protože ničí Evropskou unii.

Maláčová totiž nefunguje jako běžný politik. Je spíš jako smrtka politických stran. Kamkoliv vstoupí, začne se dít cosi neklidného. Voliči se ošívají, preference vadnou, grafy se bortí a tiskové konference působí, jako by se konaly v funuse zapřísáhle puritánské jeptišky. Nejde o ideologii, nejde ani o program. Jde o přítomnost. Ta sama o sobě funguje jako repelent na elektorát.

Když už se zdálo, že sociální demokracie dosáhla dna a níž už klesnout nemůže, Jana dokázala, že dno má sklep. Vzkříšení strany proběhlo čistě proto, aby mohla být znovu znesvěcena, tentokrát s výraznou pomocí komunistů, kteří se kolem ní začali slétat jako supi k čerstvě otevřenému hrobu. Výsledkem nebyl návrat relevance, ale důkladná exhumace všeho, co ještě mohlo někomu připomínat normální sociální demokracii. Své tomu nepomohla ani role rozverné roštěnky Jany, která na předvolebních setkáních rozdávala půlkoláče. Pravděpodobně proto, že bez práce nejsou koláče, a jako symbolické gesto toho, kam by Česko směřovalo, kdyby volby vyhráli kremelští kromaňonci.

Významnou roli v tomto morovém tažení sehrává i ghúl Matěj Stropnický alias Soudruh hradní pán. Společně s Maláčovou tvoří sehranou dvojici sebemrskačů a roznašečů volební nákazy. Kam přijdou, tam preference hynou, voliči mizí a zůstává jen zápach ideologické zatuchliny a pocit, že tohle už jsme někdy zažili, a nikdy to nedopadlo dobře.

Jana Maláčová tak zůstává unikátním úkazem české politiky. Ne jako politička s vizí, ale jako personifikovaná politická pohroma. Smrtka, která si pro strany nechodí s kosou, ale s mikrofonem.

Karel Havlíček – Švýcarský nožík Agrofertu

Renesanční muž, který se vyzná ve všem: dopravě, průmyslu, ekonomice, energetice, covidu, sociálních sítích i ve správném nasazení brýlí do televizní debaty. Karel Havlíček je zosobněním kategorie „politik, šarlatán“ – aspoň podle těch, kteří ho nominovali.

V praxi to znamená, že kde se objeví kamera, objeví se i Karel s připraveným komentářem, grafem a metaforou. Pro Makaka roku je to ideální exemplář: přesvědčený, sebejistý, a tak trochu přes všechno.

Karel Havlíček je politický multifunkční nástroj. Takový ten švýcarský nožík, který má na sobě všechno, ale ve výsledku pořádně neumí nic. Vicepremiér, ministr průmyslu, dopravy, obchodu, krizový manažer, tiskový mluvčí, maskot a v případě nouze i stojánek na mikrofon. Když se někde něco pokazí, Havlíček tam stojí už předem a vysvětluje, že to vlastně není chyba, ale inovace.

Jeho největší devizou je absolutní absence studu. A hned v závěsu schopnost tvářit se odborně u čehokoliv, co má aspoň vzdálený vztah k Excelu, grafu nebo PowerPointu. Je ovšem docela možné, že Karlovi jednoduše ochably mimické svaly, protože je jedno, jestli se vymlouvá ze skandálu s kmenovými buňkami, nebo na něj řve Andrej, nebo je v rozhovoru na CNN Prima News, kde ho z nějakého důvodu zcela neobjektivně chválí. Karel se vždy tváří jako opuštěné štěně na ketaminu. Pokud by zítra došlo k havárii jaderné elektrárny, Karel by s sbalil své kruhy pod očima a dorazil s helmou, bezpečnostní vestou a tabulkou, ze které by vyplývalo, že situace je vážná, ale stabilizovaná, a hlavně že za to může někdo jiný.

Havlíček je ideální produkt hnutí ANO. Nemá názor, má stanovisko. Nemá přesvědčení, má briefing. Nemá páteř, má manuál. Jeho politická existence je nekonečný tiskový den, kde se mluví hodně, rychle a bez jakékoliv odpovědnosti. Pokud se něco nepovede, je to dědictví minulých vlád. Pokud se něco povede, je to díky Andreji Babišovi. Karel je jen prostředník. Takový politický USB kabel, který propojuje myš s počítačem, i když byste ji mohli napojit přímo.

Za pandemie se Havlíček proměnil v krizovou dekoraci. Objížděl republiku, kontroloval zavřené provozovny, vysvětloval chaotická opatření a s vážnou tváří oznamoval změny, které přestaly platit ještě dřív, než je dořekl. Zanechal po sobě spálenou krajinu drobných podnikatelů, zmatené veřejnosti a pocit, že stát řídí někdo, kdo si plete leadership s permanentním vystupováním v médiích.

Karel Havlíček není zlý. To by vyžadovalo charakter. Je spíš prázdný. Oportunistická nádoba prospěchářství. Technokratická skořápka, kterou lze naplnit jakýmkoliv obsahem, pokud je to politicky výhodné. Ideální Makak roku. Ne proto, že by něco zničil úmyslně, ale proto, že byl u všeho. A to bohatě stačí.

Ladislav Vrabel – Supernova dezostar

Organizátor demonstrací, samovyhlášený hlas „obyčejných lidí“ a jeden z veteránů české dezinfo scény. Ladislav Vrabel dokázal, že stačí mikrofon, náměstí a dostatečně apokalyptický projev a z nudného víkendu je hned “historický den”.

V kategorii „dezolátská hvězda, konspirátor“ přináší do Makaka roku směs varování před koncem světa, geopolitických analýz z obýváku a fantaskních scénářů, ve kterých se Česko stává klíčovým hráčem třetí světové, aspoň na Telegramu. Ideální kandidát pro všechny, kteří si u politiky rádi odpočinou od reality.

Ono je vůbec zajímavé, jak se makačí scéna vždy dokáže rozhádat sama ve chvíli, kdy by měla táhnout za jeden provaz. Možná i proto policie zůstává v potírání vlastizrádného jednání poměrně laxní a musejí potom vznikat ankety jako Makak roku.

Láďa každopádně ještě v březnu 2022 tahal autobusem z Ukrajiny uprchlíky, než tento neúspěšný pizzapodnikatel zjistil, že za křičení proti systému dostane víc dukátů než za spolupráci se stranou Světla. To jaro se sčuchnul s Jirkou Havlem, aby už za pár měsíců zaplnili Václavák festivalem Dunninga-Krugera, protože zlá vláda zdražila českým lidem elektřinu, plyn a bůhvíco ještě.

Společným arcikacířem a osou zla byl přitom Fiala, protože popsat složité problémy jednoduše, bez toho aby člověk nabídl řešení, a tak, aby se to alespoň vzdáleně přibližovalo realitě, je šablona, kterou v rámci debilizace dokázal prosadit už Tomio Okamura. Tedy nic nového pod sluncem a prašule se zase kutálejí na účet.

Ačkoliv se řečníci dušovali, že demonstrace v žádném případě není proruská, žádali okamžité zastavení sankcí vůči Rusku, přičemž stalinista Skála sám nabízel, že se s prosíkem vydá škemrat do Kremlu. V davu se pak zcela pochopitelně nacházelo na dvacet sovětských vlajek, protože co byste čekali na demonstraci, kde je Česká republika na prvním místě?
Korunu tomu nakonec nasadil sám Vrabel, když se jménem České republiky omluvil za českou vládu a pozval okupační vojska. Naštěstí je Láďa pro Rusko jen užitečným idiotem, a tak vojska Varšavské smlouvy obnovena nebyla.

Po demonstraci se ale sešla na účtu pěkná sumička od lidí, kteří mají málo a nemůžou si dovolit drahý plyn, což mohlo vyřešit Láďovu situaci se zlotřilým exekutorem a insolvencemi, které na sebe prý sám a dobrovolně podal, a rozhodně to teda není to stejné, jako kdyby na něj insolvenci podal někdo jiný.

Lukáš Pollert – Olympionik, který vyměnil peřeje za proud dezolátských komentářů

Lukáš Pollert je legenda českého sportu — olympijský vítěz, mistr slalomu, muž, který dokázal zkrotit divokou vodu lépe než kdokoli jiný. Jenže po skončení kariéry zjistil, že existuje ještě nebezpečnější terén: česká veřejná debata.

A tak přesedlal z kajaku do streamů, rozhovorů a podcastů, kde jede stejným stylem jako na kanále v Barceloně: proti proudu, bez pádla a nejradši tak rychle, že se u toho nestihnou chytat fakta.

Každý makak se na souboj připravuje trochu jinak. Lukáš Pollert zvolil odlišnou cestu přípravy. Zatímco jiní se rozcvičují, on ještě pět minut před začátkem mače nasedl do kánoe a vydal se na vodu. Trvalo zhruba dvě minuty, než ho plavčíci z dětského brouzdaliště nekompromisně vykázali. S kánoí taženou na provázku se Pollert vrátil zpět do ringu, kde už na něj čekají ostatní borci. Atmosféra houstla, duchovno se mísilo s egem a bylo jasné, že přijde slovní souboj.

Původní plán byl jednoduchý. Okamžitě obvinit ostatní makaky z šarlatánství, přidat pár univerzálních urážek a tvářit se jako jediný nositel pravdy v kraji. Jenže pak si Lukáš projel vlastní Twitter za poslední rok a začervenaly se mu tváře, uši i předkožka. Náhle mu došlo, že házet kameny ze skleníku plného vlastních výroků o vakcínách, medicíně a spiknutích není úplně komfortní pozice. Nedá se nic dělat. Bude to muset vzít pěkně postaru.

Tedy stylem, který si osvojil už dávno. Tak jako na olympiádě, kde po oslavě zlaté placky následoval kontakt s realitou v podobě placené společnosti, několika ran, ztráty zubů a definitivního odchodu soudnosti na dovolenou bez návratu. Od té doby Pollert pochopil, že fakta jsou přeceňovaná a že s trochou drzosti, hrnkem přeždímané pravdy a přihozením několika záměrných lží se dá vyhrát skoro každá debata.

Pollertova veřejná role se tak proměnila v podivný mix sportovního veterána, internetového mudrce a samozvaného experta na všechno. Medicína, společnost, morálka, geopolitika. Všude má jasno, všude má názor a všude ví líp než ti, kteří se tím skutečně zabývají. Když chybí argument, nastupuje výsměch. Když chybí data, nastupuje křik. A když chybí publikum, vytvoří se.

Lukáš Pollert není nebezpečný tím, co ví. Je nebezpečný tím, jak suverénně prezentuje to, co neví. A právě proto se do makakího výběhu hodí dokonale. Sportovec, který vyměnil pádla za klávesnici a disciplínu za algoritmus, a teď se diví, že voda teče proti proudu.

Igor Chaun – Fejs, houby a rokenrol

Igor Chaun má za sebou solidní filmovou kariéru – ale to by bylo málo. Takže k tomu přidal ještě duchovní rozhovory, spirituální videa, přednášky o probuzení a projekty, ve kterých spolu s hosty rozebírá smysl života, energií, duší a občas i politiky.

V makakím výběhu tak představuje typ „režisér, kterému nestačí herci, tak natočil celý vesmír“. Stačí pustit kterýkoli jeho delší stream a zjistíte, že realita je prý úplně jiná, než jste si mysleli. A možná za to může i EU, karma a retrográdní Merkur.

Igor Chaun je důkazem, že cesta od filmové klapky k hliníkové čepici může být překvapivě krátká. Zatímco kdysi hledal smysl v obrazech, střihu a vyprávění, dnes ho hledá v nekonečných videích, statusech a improvizovaných duchovních výlevech, které mají společného jmenovatele: všichni ostatní jsou ovce a on jediný slyší pravdu. Ideálně přímo z kosmu, případně z Facebooku.

Chaunův veřejný projev připomíná meditaci, která se zvrhla. Mluví klidně, pomalu, s výrazem osvíceného mnicha, jenže obsah připomíná spíš ezoterický guláš vařený na ohništi konspirací, po jehož pozření následuje skupinová sebevražda celé sekty krom Igora, který uteče do Jižní Ameriky, aby tam založil sektu novou. Igor nikdy nebyl ostrá pastelka, a tak je zřejmé, proč se stal cenným cílem pro kremelskou propagandu - podobně jako Ilona Csáková, která jak víme, má černou díru, a je taky úplně, ale úplně a naprosto blbá. Podle Igora jsou tak vakcíny špatné, systém je zlý, realita je manipulovaná a kdo nesouhlasí, ten „ještě neprocitl“. Igor se nehádá, Igor probouzí. A probuzení, jak známo, nesmí odporovat.

Je fascinující, jak snadno se z umělce stane kazatel. Chaun nepotřebuje argumenty, stačí mu pocit. Pocit, že něco nesedí. Pocit, že „oni“ nám lžou. Pocit, že on to cítí jinak. A protože pocity jsou přece důležitější než fakta, může se z nich uplést libovolná teorie, od zdravotnictví přes politiku až po duchovní očistu národa skrze odmítání reality. Ale jak okřídlená pravda říká, z h*vna prostě bič neupleteš.

Igor Chaun není klasický dezinformátor. Je to spíš spirituální influencer pro lidi, kteří chtějí mít pocit nadřazenosti, aniž by museli studovat. Nabízí jednoduché odpovědi na složité otázky, zabalené do jemného hlasu a vážného pohledu. A čím méně to dává smysl, tím víc to zní jako hluboká pravda.

V makakím ekosystému zaujímá Chaun zvláštní místo. Neřve, nenadává, neútočí. Jen vyjímečně si nechá svoji karmu naklovat tak, aby napsal pasivně agresivní status Hřebejkovi, že je neprobuzený a měl by více koukat na jeho probuzená videa. Igor tiše podkopává důvěru ve všechno, co stojí na faktech, a nahrazuje ji pocitem, že „něco je špatně“. A to bohatě stačí. Protože když se realita rozpadne, stačí už jen kamera, monolog a pocit výjimečnosti. A Igor je připraven.

A to je naše sestava pro S02E15. Teď je řada na vás: vyberte, kdo z nich si letos nejvíc zaslouží posunout se v makačím žebříčku výš. Všichni pro to udělali maximum – někdo aktivismem, někdo tvrdou prací, někdo diplomy a někdo prostě jen tím, že nikdy nedokáže zavřít pusu. Vybrat můžete dva favority!