web statisticsvisitor activity tracker

Exprezident, který nikdy neodešel – jen si přesunul tribunu z Hradu do think-tanku a médií. V klimatologii je z něj samozvaný odborník, v EU vidí vždy jen nepřítele a v pandemii rozpoznal ideální příležitost vysvětlit, že „zase přehání“. Člověk, který by si nejraději privatizoval i diskusi o globálním oteplování.

Václav Klaus: exprezident, který už měl odejít, ale jen si přesunul pódium

Václav Klaus je politický evergreen. Byl premiérem, byl prezidentem, byl u kupónové privatizace, u vstupu do EU, u jejích kritik, u hádek o Lisabonskou smlouvu – a když mu skončilo funkční období na Hradě, neodešel do důchodu, jen si přestěhoval tribunu do vlastního institutu, médií a konferenčních sálů. V českém veřejném prostoru funguje jako permanentní komentář: k EU, k Západu, ke klimatu, k pandemii, k válce… k čemukoli, kde se dá říct, že „oni zase přehánějí“.

Z administrativního hlediska je z něj důchodce. Z politického hlediska je to ale pořád aktivní hráč, který místo prezidentské standarty používá logo vlastního think-tanku a místo prezidentského projevu pravidelné články, rozhovory a „stanoviska“. Exprezident, který nikdy neodešel – jen vyměnil balkon Hradu za konferenční místnost se švédskými stoly.

Prezident privatizace všeho. Včetně klimatu.

Klaus začínal jako ekonom a architekt české transformace, ale postupně se z něj stal tvrdý bojovník proti „klimatismu“. Zatímco klimatologové, fyzici a vědci sbírali data a publikovali studie, Václav Klaus napsal knihu, ve které vysvětlil, že nejde o klima, ale o útok na svobodu. V jeho podání není klimatická krize problém planety, ale ideologický projekt, který má „svazovat“ lidi regulacemi a „zeleným šílenstvím“.

V tomhle světě je boj proti globálnímu oteplování hlavně záminkou, jak omezit trh, regulovat podnikání a sebrat lidem auta, maso, žárovky a ideálně i kupónovou knížku na CO2. Klaus tak působí jako ex-prezident, který by nejraději privatizoval i diskusi o globálním oteplování – nejlépe tak, aby se do ní už nikdy nemusel plést žádný klimatolog.

V jeho rétorice najdeme všechno: přirovnání ekologického hnutí k nové ideologii, řeči o „zeleném levičáctví“, varování před „klimatickým náboženstvím“. Kdyby se udílela Nobelova cena za sebevědomý vstup do cizího oboru, měl by ji doma vedle všech přednáškových honorářů.

Evropská unie jako celoživotní úhlavní nepřítel

Pro Klause je Evropská unie něco mezi špatně napsanou smlouvou, nechtěným manželstvím a pomalým návratem Sovětského svazu v pastelových barvách. Jako premiér a později prezident se stal tváří českého euroskepticismu: neustálé kritiky Bruselu, výtky vůči „eurokratům“, prodlužování ratifikace evropských smluv, teatrální proslovy proti integraci.

Ve veřejné debatě působí jako člověk, který dokáže jakýkoli problém převést na větu „za to může EU“. Migrace? EU. Energetika? EU. Regulace žárovek? EU. Když se něco nepovede doma, je to důkaz, že „Brusel diktuje“. Když se něco povede, pravděpodobně to znamená, že Brusel zrovna nedával pozor.

Klaus tak dlouhodobě vychoval část českého publika v duchu, že být „kritický k EU“ znamená systematicky podkopávat jakoukoli formu spolupráce, a současně přitom těžit všechny výhody – včetně volného trhu, dotací a politické váhy členského státu. V makačím slovníku reprezentuje kategorii „evropský skeptik na plný úvazek, odpovědnost na poloviční“.

Pandemie jako ideální příležitost říct, že „zase přehání“

Když přišel covid, část politiků si klekla před grafy a epidemiology. Václav Klaus si klekl před mikrofon a vysvětlil, že opatření jsou přehnaná, stát to přehání a hysterii je třeba brzdit. Během pandemie pravidelně vystupoval proti lockdownům, kritizoval vládu, varoval před „bezprecedentním omezením svobody“ a v jednu chvíli dokázal i to, že byl přistižen v restauraci bez roušky v době, kdy měly podniky zavřeno.

Když se rozjela debata o vakcínách, přidal se do fronty skeptiků: očkování podle něj není řešení, opatření jsou nebezpečný zásah do svobody a pandemické zákony vidí jako „útok na demokracii“. V tomhle je Klaus dokonale konzistentní: kde většina lidí vidí snahu krizi zvládnout, on vidí další kapitolu Velkého spiknutí Regulátorů proti Svobodnému člověku.

Think-tank jako trvalá tribuna

Po odchodu z funkce prezidenta si Klaus založil vlastní institut, aby nemusel čekat na pozvánky. Institut Václava Klause funguje jako jeho osobní politicko-ideologická základna: publikuje texty, pořádá semináře, chrlí „stanoviska“ k EU, NATO, válce, klimatické politice, Západu, Rusku a všemu, co zrovna nabízí prostor pro další kapitolu boje proti „novým ideologiím“.

Někdejší hlava státu se tak změnila v full-time influencera staré školy: místo Instagramu má PDF s projevem, místo TikToku panelovou diskusi a místo hashtagů věty typu „to jsme přece říkali už v devadesátých letech“. Publikum, které má pocit, že svět se vymkl kontrole, v něm vidí mentora, který to „říká na plnou hubu“.

Makak roku v kategorii „stará škola, věčný komentátor“

  • Exprezident, který nikdy neopustil scénu – jen si změnil scénografii, aby mohl mluvit ještě svobodněji a bez protokolu.
  • Samozvaný klimatický expert – vědec z oboru ekonomie, který se cítí povolaný vysvětlit, proč vědci z jiných oborů „přehánějí“.
  • Euroskeptik na život a na smrt – EU jako hlavní záporák v politickém marvelovském univerzu Václava Klause.
  • Pandemický kritik – každé opatření vidí jako potenciální začátek totality, každé varování jako součást „paniky“.
  • Trvalý ideologický influencer – think-tank, články, rozhovory, prohlášení – Klausova verze sociální sítě, kde má navždy hlavní slovo.

Václav Klaus je makak roku v kategorii „exprezident, který by nejraději privatizoval i globální debatu“. Z Hradu odešel, ale z českých debat nikdy.

Zdroje