web statisticsvisitor activity tracker

Politický relikt devadesátek, který se dodnes snaží přesvědčit svět, že jeho éra nekončila s příchodem internetu. Nacionalismus servíruje jako ohřátý párek z kampaně 1996 a jeho rétorika je tak zatuchlá, že by se dala skladovat v archivu Národního muzea. Nekonečně zuřivý na všechno moderní, evropské a především rozumné — a přesto neúnavný ve snaze připomenout, že i fosilie občas vylezou na světlo, aby si ještě jednou zanadávaly na realitu.

Miroslav Sládek: odprašovaný exponát české politiky

Miroslav Sládek je jednou z nejikoničtějších postav české politické historie — pokud bereme „ikoničnost“ v tom smyslu, v jakém je ikonická třeba směrovka z 90. let nebo krabice starých VHS kazet. Muž, který založil SPR-RSČ, stranu postavenou na nacionalismu, nenávisti a permanentním řevu, byl svého času tak hlasitý, že ho bylo slyšet i přes šum dial-up internetu.

Jeho rétorika byla jednoduchá: všichni jsou zrádci, všechno je ohrožení, všichni ostatní jsou nepřátelé a on je jediný hrdina národa. Schéma tak primitivní a zároveň tak účinné, že ovlivnilo celou generaci pozdějších populistů. Dnešní extremistické scény by bez Sládka vypadaly jako dort bez vajec — stále nepoživatelný, ale výrazně méně stabilní.

Devadesátky volají. Chtějí zpět svůj politický styl.

Sládek je zosobněním éry, kdy politická kampaň znamenala nadávání na všechno cizí, jízdu po hraně zákona a chůzi po republice s megafonem, který měl objem přeřvávající motorové pily. Dodnes se snaží předvádět, že tento styl není mrtvý — jen dvacet let hnije.

Jeho ideologický arzenál se od roku 1992 prakticky nezměnil:

  • Imigranti: hrozba.
  • EU: hrozba.
  • Moderní svět: velmi velká hrozba.
  • Kdokoliv nesouhlasí: zrádce národa.

A to vše podané tónem, jako by mu právě někdo přepsal VHS kazetu s volbami 1998.

Sládek a jeho národní opera: nekonečné sólo na megafon

I poté, co zmizel z parlamentu (a s ním i většina jeho voličů do reality 21. století), Sládek pokračoval v kariéře politického nostalgika. Vystupoval na demonstracích, kde působil jako živoucí připomínka toho, že česká společnost kdysi prošla velmi specifickým obdobím — obdobím, kdy se za politický program považovalo křičet na všechny kolem.

Jeho výstupy dnes připomínají nechtěnou parodii: člověk, který ustrnul v čase, recituje staré texty o národní hrdosti a ohrožení, zatímco svět kolem něj přepíná do HD.

Sládek jako makak: archetypální kandidát

Pro Makaka roku je Miroslav Sládek čistý jackpot:

  • jeho rétorika je extrémně, ale opravdu extrémně mimo čas,
  • jeho styl je starší než poloviny dnešních voličů,
  • jeho agresivita vůči modernímu světu je čistá komedie,
  • a jeho pokusy vrátit se do politiky připomínají paleontologii.

Jestliže hledáme politiky, kteří svým přístupem popírají vývoj společnosti i logiku, Sládek je jako fosilní exponát — ne užitečný, ne funkční, ale fascinující v tom, že stále existuje.

Zdroje