web statisticsvisitor activity tracker

Bývalý šéf Českého svazu bojovníků za svobodu, kde se paměť druhé světové války začala nebezpečně míchat s dnešními proruskými sympatiemi. Guma, která by z památníků nejraději udělala tribuny současných sporů.

Jaroslav Vodička: válečný pamětník bez paměti, proruský tribun v důchodu

Jaroslav Vodička, bývalý předseda Českého svazu bojovníků za svobodu, je ukázkový příklad toho, jak se může instituce věnovaná paměti druhé světové války proměnit v politický nástroj současných sporů.

Pod jeho vedením se z organizace, která měla uchovávat odkaz hrdinů, stal spíš klub pro ty, kdo vidí v Rusku osvoboditele i dnes a kdo mají pocit, že největší hrozbou pro Evropu není Kreml, ale Evropská unie, Ukrajina a „přepisování dějin“.

Vodička s nevysychající energií gumy, co nikdy neztratila původní tvar, tahal téma války do dnešních potyček tak často, že památníky osvobození začaly připomínat tribuny proruských názorů, ne místo pietní úcty.

Odboj? Spíš doba ledová

Vodička často vystupoval jako morální hlas, který ví, jak by se měl svět chovat, protože „pamatuje“. Problém je, že jeho výběrová paměť někdy připomínala špatně nahranou VHS – sem tam střih, přetočení, přeskočený kus, a hlavně oddaná fascinace Ruskem, která s historickými fakty měla společného asi tolik, jako ruské volby s demokracií.

V rámci svazu se tak postupně míchaly věnce, pietní akty a proruské narativy do jednoho těžko stravitelného koktejlu, který rušil i poslední zbytky důvěryhodnosti instituce.

Vodička jako proruský zvoník u pomníků

Jeho veřejná vystoupení byla směsí vlastenectví, nostalgie a podivné diplomacie směrem na Východ.

Z projevu, který měl vzdát čest padlým, se během pár minut stala platforma pro poselství o tom, jak je Rusko stále tím jediným pravým „osvoboditelem“, zatímco Západ údajně zradil odkaz našich dějin.

Není divu, že se s ním svaz nakonec rozloučil — málokterá organizace zvládne dlouhodobě fungovat, když se její předseda rozhodne, že pietní místa jsou ideální bojiště pro hybridní válku názorů.

Makačí kvality? Historie jako leporelo

  • schopnost zaměnit pietu za politickou demonstraci,
  • nekonečná loajalita k Rusku, ať se děje cokoli,
  • překroucení dějin rychlé jako přetočení magnetofonové pásky,
  • používání památníků jako řečnického pódia dnešních sporů.

Jaroslav Vodička je makak roku v kategorii „největší mluvčí současnosti v kostýmu minulosti“. Muž, který dokázal z dějin udělat nástroj propagandy – a ještě se u toho tvářit jako poslední strážce pravdy.

Zdroje