Profil: Jaromír Nohavica

Jaromír Nohavica je básník, který začínal jako hlas proti režimu a skončil jako mistr v disciplíně „já za nic nemůžu, já jen zpívám“. Dokázal, že medaile se dá nosit úplně ke všemu – i k naprosté selektivní slepotě.

Od rebela k muži s nejpohodlnější mlčenlivostí ve střední Evropě

Jaromír Nohavica patří mezi umělce, kteří začali jako morální barometry společnosti a skončili jako hudební meteorologové, kteří oznamují bouřky, až když jim prší na střechu. Jeho kariéra prošla fascinující trajektorií: z baladického kritika režimu se postupně stal bard, jenž dokáže k jakékoli kontroverzi přidat melodii, ale málokdy jasný názor.

Způsob, jakým Nohavica přistupuje ke kritice, je unikátní: vždy to působí, jako by se jej nic z toho, co se kolem něj říká, netýkalo. Ne proto, že by neslyšel – ale proto, že si vybral, co slyšet chce. Jeho veřejné postoje tak připomínají playlist, kde jsou některé skladby trvale přeskočené.

StB, svazky a stíny minulosti

Jedním z dlouhodobě nejcitlivějších témat je jeho jméno v archivech StB, kde byl podle historických dokumentů veden pod krycím jménem. Nohavica opakovaně uváděl, že nikoho vědomě nepoškodil, a příběh této etapy jeho života zůstává kontroverzní směsí interpretací, výkladů a mediálních debat.

Kritici říkají, že se tématu vyhýbá. On tvrdí, že není co vysvětlovat. Realita? Téma se kolem něj vrací s pravidelností jeho refrénů.

Putinova medaile: když ocenění přinese víc otázek než radosti

Další kapitola Nohavicovy mediální odysey přišla, když obdržel ruské vyznamenání „Puškinovu medaili“. Jakkoli byl motiv ocenění prezentován jako kulturní, mnoho lidí v Česku vnímalo gesto jako problematické, zejména v kontextu tehdejšího ruského režimu.

Zatímco část veřejnosti volala po vrácení medaile, Nohavica odmítl, přičemž celou situaci glosoval způsobem, který připomínal jeho oblíbenou taktiku: hraj dál, odpovědnost nech na přehrávači.

„Já jen zpívám“ aneb univerzální klíč ke všemu

Nohavica je umělec s výrazným talentem: dovede v jedné větě odmítnout politické postoje, distancovat se od veřejné odpovědnosti a zároveň si zachovat image trubadúra pro obyčejné lidi. Jeho komunikační styl se dá shrnout do jednoduché rovnice:

Pokud je úspěch: písničkář národa.
Pokud je kritika: „já za nic nemůžu, já jen zpívám“.
Pokud je kauza: mlčení jako umělecký směr.

Tato strategie z něj dělá unikát: člověka, který umí balancovat mezi uměleckou aurou a vyhýbáním se zodpovědnosti jako olympijský sportovec.

Makakový potenciál? Poeticky vysoký.

Nohavica je specifický typ kandidáta Makaka roku. Neřve, nevyhrožuje, neburcuje. Zato umí:

nosit medaili, o které nechce mluvit,
mlčet tam, kde se čeká stanovisko,
a hrát tak, aby se ho realita dotkla jen občasně a neškodně.

Jeho makačí přínos stojí právě na téhle tiché ironii: muž, který zpívá o pravdě, ale kolem pravdy často našlapuje jako po čerstvě vytřených schodech. A to je kombinace, která do ankety Makak roku zapadá nečekaně hladce.