Profil: Jana Bobošíková

Královna televizních návratů a politických reinkarnací. Kdykoli si myslíte, že už zmizela ze scény, objeví se znovu — obvykle s novou stranou, novým projektem nebo novým důvodem vysvětlit, jak to celé děláme špatně my, ne ona. Je to žena, která by dokázala rozpoutat kulturní válku i při debatě o rohlících, a ještě by to uvedla slovy: „Já jen říkám fakta.“ Kdyby existoval titul „Nezničitelná instituce“, Bobo by ho měla dávno vystavený v obýváku — vedle archivu vlastních pořadů.

Jana Bobošíková: politická stálice s nekonečným počtem pokračování

Jana Bobošíková je fenomén české veřejné scény, který vzdoruje všem zákonům politické gravitace. Zatímco jiní po neúspěchu mizí do ústraní, Bobošíková se vrací pokaždé silnější, odhodlanější a vybavená novou vizí, jak zachránit národ před národem samotným. Její schopnost přežít jakýkoli skandál, rozpad strany nebo mediální výbuch je tak robustní, že by na ni mohly psát učebnice političtí konzultanti i geologové.

Bobošíková není jen politička — je to značka. Značka, která se vrací ve stále nových formách: jako televizní moderátorka, jako tvář nové strany, jako ideová inspirace pro čerstvý protest, jako zakladatelka projektu o tom, jak „to celé pochopit konečně správně“. Pokud by politika byla seriál, ona by byla showrunnerka.

Nekonečný seriál politických návratů

Když už se zdá, že Bobošíková zmizela z povrchu mediální mapy, objeví se nový projekt, nová strana, nový manifest — nebo alespoň nové video o tom, jak „oni“ manipulují veřejností. Její kariéra připomíná restartující počítač: chvíli to vypadá, že konečně zhasne, ale vzápětí naběhne s ještě širší škálou chybových hlášení.

Za svou politickou pouť stihla vést nebo spoluvést tolik subjektů, že by z nich šla sestavit menší koalice. Každý z nich měl být konečně ten „pravý“, každý měl být tou „změnou“, a každý skončil v propadlišti dějin rychleji, než trvá jeden díl jejího starého pořadu.

„Politika 2000“ – začátek legendy.
„Suverenita“ – boj o národu vlastní osud.
„Blok proti EU“ – etapa euroskeptického maximalismu.
„Volný blok“ – crossover vesmíru Bobo x Luboš Volný.

A mezi tím samozřejmě pravidelné televizní návraty, veřejné komentáře a projekt „Bez cenzury“, kde znovu a znovu vysvětluje, jak na to všechno vidí právě ona.

Královna kulturních bitev

Bobošíková patří mezi ty osobnosti, které dokážou rozpoutat kulturní válku z úplného nic. Rohlíky? „Útok na tradiční hodnoty.“ Školství? „Experiment na dětech.“ Evropská unie? „Hrozba identity.“ Politici, kteří s ní nesouhlasí? „Zrada národní integrity.“

Její styl argumentace je neúnavně konfrontační. Vždy hledá střet, vždy narativ, vždy tu nejhorší možnou interpretaci. Je to rétorika, která by v rukou někoho jiného působila jako hysterie — v jejích rukou je to strategie.

„Já jen říkám fakta.“

Kdykoli Bobošíková pronáší svůj oblíbený refrén, dá se očekávat, že vzápětí přijde série tvrzení, která mají k faktům asi tak blízko jako televize k pluralitě v 80. letech.

Téměř vše, co říká, má specifickou kombinaci:

dramatičnosti televizní reportáže,
sebejistoty badatelky z vlastního dokumentu,
a flexibilní práce se skutečností.

Výsledkem je informační proud, ve kterém se člověk cítí jako v pokusu: kolik výroků dokáže přijmout dřív, než mu přestane fungovat logika.

Nezničitelná instituce

Ať už ji člověk vnímá jakkoli, Bobošíková má jednu vlastnost, kterou jí nelze upřít: nezničitelnost.

Její kariéra přežila pády stran, veřejné ostudy, televizní kotrmelce i spolupráci s lidmi, které si historici jednou budou předávat jako varovné případové studie.

Pokud existuje někdo, kdo by mohl být definicí politického perpetua mobile, je to právě Bobošíková. A Makak roku? Ta soška jí vlastně chybí jen do sbírky.