web statisticsvisitor activity tracker

Stejně jako se v písni Lucie zpívá „středověk neskončil, středověk trvá“, tak i Jan Macháček zastává názor, že se Československo nerozpadlo, a pokládá se za legitimního vlastníka většiny českého území, na které si nárokuje zábory. Zbytku bývalého Československa je to jedno a výzvy k vyklizení nemovitosti s úsměvem ignoruje.

Jan Macháček: muž, který vlastní stát aspoň ve své hlavě

Pokud jste si mysleli, že se Česká republika nedá jen tak někomu ukrást, pak jste ještě nepoznali Jana Macháčka. Ten totiž nevěří na vládu, zákony ani realitu — zato pevně věří, že je jediným legitimním majitelem celého státu, ideálně i s pozemky, lesy, lidmi a možná i s popelnicovým harmonogramem. Macháček je chodící důkaz, že když se vám život rozpadá pod rukama, můžete ho poskládat zpátky do tvaru vlastního mikrostátu a poslat úřadům dopis, ve kterém se prohlásíte za vládce všeho a všech. Takovým způsobem, že i sekta suverénních občanů se cítí trochu trapně.

Od nenápadného občana k budoucímu „majiteli státu“

Ještě předtím, než Macháček objevil kouzlo pseudoprávna a stal se samozvaným majitelem České republiky, byl poměrně nenápadnou figurou. V osmdesátých letech působil jako běžný technik a podnikatel-samouk, který se spíš než do politiky zajímal o to, jak přežít normalizační realitu bez větších konfliktů s režimem. Žádné disidentství, žádná Charta, žádné revoluční projevy — spíš pragmatická snaha nevyčnívat a žít si svoje. Tedy nic, co by naznačovalo, že o pár dekád později začne budovat vlastní paralelní státní aparát, ve kterém bude sám sobě úřadem, soudem i milovaným vůdcem. Po revoluci se věnoval podnikání, ve kterém se mu střídavě dařilo a nedařilo, a teprve později se začal propadat do světa alternativních výkladů práva, až skončil tam, kde je dnes — v kategorii „Kdybych si natáhl prádelní šňůru kolem baráku a začal tomu říkat hranice“.

Já nejsem blázen, to vy všichni!

Zlom přišel ve chvíli, kdy se Macháčkův běžný život začal střetávat s něčím, co většina lidí nazývá „úřady“ a on „nelegitimní korporátní entitou, která mě obtěžuje papíry“. Znáte to: nevyjde vám kšeft, a vy z toho pochopitelně obviníte stát, po kterém nárokujete 2,1 miliardy korun. Místo aby řešil dluhy, spory nebo podnikatelské průšvihy jako normální smrtelník, rozhodl se, že problém není v něm, ale v samotné existenci České republiky. A jakmile jednou uvěříte, že stát je jen hologram NATO, začnou se dveře do pseudoprávní dimenze otevírat samy. Macháček se tak z muže, kterého trápily obyčejné závazky a realita, stal prorokem vlastního vesmíru, kde zákony neplatí, policie je jen koncept a on sám je jediný „legitimní věřitel“ všeho a všech. Prostě moment, kdy se člověk rozhodne, že když už nemůže vyhrát hru, prohlásí ji za podvod a začne vydávat vlastní pravidla.

Muž, po kterém pátrá policie, objíždí republiku jako inspektor vlastního státu

Macháčkův současný život připomíná špatně napsaný sitcom, ve kterém hlavní postava ignoruje scénář, autor ignoruje kontinuitu a policie ignoruje fakt, že hlavní hrdina courá tam a zpět po Česku častěji než regionální vlak. Ačkoliv je po něm vyhlášeno dlouhodobé pátrání, Macháček se klidně objeví na hranicích, na úřadech nebo u baráku někoho, komu chce „zabrat nemovitost“, protože se podle něj nachází na území státu, který mu tak nějak… patří. Je to asi jediný člověk v zemi, který se dokáže skrývat před policií tím způsobem, že se prostě neskrývá. To obecně může značit jeho celkovou neškodnost — jenže jsme v 21. století. Každý má právo na své léky. Nebo alespoň na lobotomii, která by jistě také dokázala ulevit.

Kuriózní je, že Jan Macháček si je přes svůj zjevný psychotický stav vědom, že je po něm vyhlášeno pátrání, a tak přímou konfrontaci s policií nevyhledává. Obdivuhodně se mu však daří motivovat své stoupence, aby pokusy o zábor prováděli jeho jménem.

Pokud znárodnění náhodné banky či úřadu v rámci Československa 2.0 vypadá jako bizarní reality divadelní hra o šesti aktech:

  1. Dorazí do banky nebo na nějaký úřad.

  2. Legitimují se průkazkou, kterou si doma vytiskli, a dokumenty o „legitimním vlastnictví“, které si taky vytiskli, ale ještě na nich nezaschnul inkoust.

  3. Trvají na vyplacení bankovního účtu na nějaké švýcarské konto; alternativně žádají vyskládání všech fyzicky přítomných zlatých cihel na okénko podatelny.

  4. Bankéřka se směje. Pak nechápe. Pak se opět směje. Mačká tlačítko tichého alarmu.

  5. Přijíždí policie.

  6. Policie se směje. Pak nechápe. A nakonec se zase směje.

Historici se vesměs shodují, že kdyby podobným způsobem kolonizovala svět Británie, na Buckinghamském paláci by teď pravděpodobně visela indická vlajka a král by se jmenoval Kultrapali VI.

Makačí kvality? Filozoficky vznešené

  • Absolutně věří, že vlastní stát, a realita mu to jen kazí.
  • Dokáže ignorovat zákony způsobem, který by ohromil i živnostníka bez účetní.
  • Je mistrem pseudoprávních konstrukcí, které nedávají smysl ani po třetím čtení.
  • Umí se „skrývat“ před policií tím, že se pohybuje veřejně a často.
  • Provádí zábory cizích pozemků s elegancí člověka, který právě objevil Ameriku na Horním Dolním.
  • Má fanoušky, kteří mu věří víc než vlastním smyslům, a to je výkon.
  • Každý úřední dopis považuje za shrnutí globálního spiknutí proti jeho osobě.
  • Jeho sebevědomí by vystačilo na provoz tří kultů a jedné pyramidové hry.
  • Vytváří paralelní stát, který funguje jen v jeho hlavě — a ani tam ne úplně dobře.
  • Je žijícím důkazem toho, že pokud nemůžeš vyhrát hru, můžeš si vymyslet vlastní pravidla.

Po neúspěšném záboru se Jan Macháček obvykle na nějakou dobu stáhne na svůj profil na Facebooku, kde nahodile metá výhružné statusy o tom, že kdo se dobrovolně nepodvolí záboru, na toho přijde jeho imaginární armáda, který mu v tom pomůže. Amáda pravděpodobně vznikne ze všech, které Jan macháček informuje, že i když nemají občanku Československa, ještě to neznamená, že nemají povinnost narukovat.

Zdroje